Borkův blogovníček

Pokud by nástroj w.bloggar fungoval, vyøešil by moje starosti s šílenì pomalým naèítáním web-rozhraní bloggeru. Uvidíme…

UPDATE: Tak nic, w.bloggar jde z počítače. Sakra, máme rok 2005, proč jsou všude pořád takové problémy z kódováním!

Jak tak koukám na datum posledního příspěvku, z tohohle „blogu“ se stal spíš mrtvog. Přitom o zajímavé věci není nouze. Důvody nepublikování byly především dva:

1. Intenzivně jsem pracoval na nových stránkách pro třídu
2. Nesnáším dvouminutové čekání, než se mi blogger přes GPRS načte

První věc se odvrátit nedala, s druhou něco udělám (právě stahuji w.bloggar, snad můj problém vyřeší). Ve stručnosti bych se chtěl pověnovat nejzajímavějším věcem, které se za posledních několik týdnů udály.

1) Udělal jsem nové božíděti. Ano, podařilo se to naprogramovat a v sobotu 7. ledna 2005 po drobném zápasení s tradičními hostinogovými problémy i spustit. Výsledkem je verze, která z původních stránek má jen asi 5% kódu, ale jinak je velmi podobná (nepočítám-li „detail“ – přepracovaný desing). Jelikož se Hance má práce na stránkách vůbec (ale vůbec) nelíbila, novinky zatím nepřidávám a užívám volného času, který díky nedostatku zkoušek v lednu mám.

Už dlouho jsem sem nic nenapsal, a to se staly dost zajímavé věci, např. lyžování v Itálii nebo konečně návrat Hanky z Anglie. Až dnes jsem však narazil na něco, co stojí za zvěčnění: MSDN Holiday Episode II, jako tradičně od Dona Boxe a Chrise Andersona. Zde je výcuc z jakéhosi XML, ve kterém se nacházel transkript:

The Year Before Longhorn



Anderson & Box



'Twas the year before Longhorn, when all through the land


Not a demo was given, not even one canned;


The windows were stacked on each edge with such care

Rosňa se jako každý správný prvák na matfyzu potýká s Pascalem a zřejmě věří, že si toho pamatuju tolik, že jí budu schopen trochu pomoct. První seance v Dřenicích skončila funkčním prográmkem na výpočet n-tého čísla Fibonacciho posloupnosti m-tého řádu a jelikož nakonec přijeli i Tom H. se Zuzkou Š., z programátorského odpoledne se vyklubala zajímavá akcička okořeněná skvělou muzikou pouštěnou panem Pavlovičem.

Druhý příklad, který musí udělat, už tak triviální není – jedná se o vyhodnocování aritmetických výrazů zadaných řetězcem. Od Rosni jsem jako nástroj pro vývoj obdržel jakýsi podezřelý Turbo Pascal 7.0, který má přes 100 MB a nemusí se instalovat, což je skvělé, ale bohužel na něm funguje jenom česká qwertz klávesnice, kterou fakt neumím a nemám rád. Sháněl jsem proto alternativní vývojová prostředí. Narazil jsem na FreePascal a na Virtual Pascal. Zvláště druhý jmenovaný dokázal prostředí klasického TP napodobit velmi věrně, integrováno bylo i ladění a nápověda, mnohdy kvalitněji zpracovaná než ta originální. Bohužel překladač VP nebyl plně kompatibilní s tím v TP – např. funkce val v TP očekává argumenty typu string, integer a integer, zatímco ve VP musel být poslední argument typu longint. Překladač FreePascalu se zdál být kompatibilnější – první verze vyhodocovače aritmetických výrazů v něm šla přeložit bez nejmenších úprav, což mě potěšilo. Naneštěstí je však IDE poměrně nekvalitní (zatím je v beta fázi), takže jsem si musel vybrat mezi dobrým IDE a dobrým překladačem, když se zdálo, že nemůtu mít obojí současně.

Jako častá výhoda PHP se uvádí jeho netypovost a z toho plynoucí jednoduchost. Při práci na druhé verzi božích dětí však často na „netypovost“ PHP narážím. Problém je v tom, že PHP samozřejmě typové je, jen to více či méně dobře před uživatelem ukrývá. Např. objekty jsou automaticky mapovány na pole, takže místo syntaxe $objekt->atribut lze kliďánko použít $objekt[„atribut“]. To ale vede k některým paradoxním situacím, pokud je např. vrácen objekt SimpleXMLElement, který má vlastnost 0 (nula) – mně se to podařilo vykonáním dotazu XPath, který vyzvedával atribut, jehož hodnotou byla nula. Vůbec používání SimpleXML, což je první „pořádně objektová“ věc, se kterou intenzivně v PHP pracuji, s sebou přináší přetypování na každém kroku, protože funkce této knihovny vrací typicky SimpleXMLElement namísto třeba stringu.

Dnešek jsem si po IT stránce opravdu užil: od 10 do 15 jsem s Folpym navštívil Microsoftí konferenci Face to UniversITy, kde přednášeli lidé z Redmondu (mezi nimi navíc jedna hodně půvabná IT specialistka :) Konference se věnovala tomu, jak Microsoft jede na svých vlastních technologiích. Vzhledem k silně omezenému času se na mnoho podrobností nedostalo, ale některé informace byly poměrně šokující. Nejdříve absolutní čísla, např. počet mailů za den, počet současně přihlášených zaměstnanců na Live Communication Server, objemy databází apod. Druhým šokem bylo potom to, že skoro celý Microsoft jede na beta verzích svých budoucích produktů – má je nasazeny i na produkčních servrech, což je teda vážně nářez. Rafal Rumian říkal, že se to sice zdá nebezpečné, na druhou stranu ještě nikdo nezná bezpečnostní díry nových systémů. Každopádně mi to připadá jako slušná zkouška ohněm.

Tato sobota byla pravým a nefalšovaným dnem blbcem. Až do odpoledne mě bolela hlava z páteční Mazdy (sice tam točej Bernarda, takže bych si neměl stěžovat, ale zdá se mi, že není náhoda, že mě hlava vždycky nejvíc bolí po Mazdě).

Při odpoledním pokusu o připojení mého externího Maxtora se nestalo vůbec nic – teda pokud nepočítám zamrznutí průzkumníka. Vypadá to, že disk má vážný problém, což mě dost děsí vzhledem k tomu, že tam mám 160 GB dat. Snad se sám vzpamatuje nebo mi v nějaké opravně poradí.

Do třetice všeho dobrého dnes naprosto nejel Eurotel GPRS internet. Ping na seznam prošel v pohodě, ikonka síťového provozu spokojeně poblikávala, ale textová stránka na forum.builder.cz se mi načítala asi hodinu a načetla se jen díky tomu, že tam nemají nastavený timeout. Hrůza, fuj, člověk si zaplatí nonstop připojení a pak celý den nemůže na net.

Podzim je obvykle na grafický software štědrý, novou verzi vždy vydá jak Zoner (mimochodem, Zoner Media Explorer byl ve své sedmé verzi přejmenován na Zoner Photo Studio), tak i firma Ulead. Jejich PhotoImpact patří mezi můj nejoblíbenější software, je to skvělý grafický editor, který podle mého názoru sahá ještě výš než PainShop Pro, ale není tak proslulý. Tak jdu vyzkoušet jubilejní desátou verzi.

V úterý jsem se úspěšně vrátil do rodné zemičky a mohu tak shrnout své poznatky z malého ostrůvku na západ od Evropy.

Předně, moc to tam jako na západě nevypadá, což byl asi ten největší šok. Anglie je ušmudlaná, lidé nepůsobí nijak uhlazeným dojmem, starých aut člověk potkává snad až příliš a tak bych mohl pokračovat. Prostě se to vůbec nedá srovnat třeba s Německem nebo s Rakouskem. Divné – Anglie nepoznala komunismus a také dopady druhé světové války určitě nebyly tak drastické jako např. v již zmiňovaném Německu.

Hlavním šokem č. 2 je tamní doprava, a to jak městská hromadná, tak meziměstská nehromadná. Pro Čecha je kritická především cena – např. cesta z Newcastlu do Edinburghu (cca 150 km) vlakem stojí za „normálních“ podmínek stejně jako zpáteční letenka do Prahy (70 Liber). Dalším vážným problémem je potom komplikovaná organizace dopravy. V UK se totiž nejedná o státem vlastněnou instituci, ale o celou řadu privátních firem, které pouze sdílejí zastávky a nádraží. Proto neexistuje nic jako geniální vlak.cz v Čechách, kde lze nalézt snadno a rychle požadované spojení i s cenou. V Anglii je potřeba postupovat asi tak:

Ve středu jsem úspěšně se společností easyJet přelétl La Manche (první cesta letadlem byla vzrušujícím zážitkem) a zhruba od 15.30 GMT si naplno užívám jiné země a jiných mravů – nemravů.

První noc jsme s Hankou strávili ve Formuli, která je sice levná, ale některé věci jsem zrovna nepochopil – např. samočisticí záchod na chodbě (prostě v danou hodinu polije sám sebe, voda odteče skrz díry v podlaze), který nemá prkýnko apod. No ale za 20 liber (cca 1000 Kč), co by člověk nechtěl…

Jinak Anglie na mě působí poněkud buranským dojmem. Pro Čecha jsou ohromným šokem místní teenageři, především pak ti ženského pohlaví. Nevadí, že je 5 nad nulou, trička s hlubokými výstřihy, minisukně a bufy, to je tady hit. Dalším šokem jsou naprosto uniformní baráčky velikosti bytu. Možná je tady tresné postavit si nějaký „originální“ (čti normální) barák. Nelze taky nezmínit pro Čecha nesmírně vysoké ceny. Je to vážně hrůza, především pak doprava. Nohy mi naštěstí ještě slouží.