Jak jsem se stal informatikem – počátky a rok na matfyzu

Včerejšek byl malým skokem pro lidstvo, ale velkým krokem pro mě. Úspěšně jsem totiž dokončil nejen ekonomku, ale i dlouhou dvacetiletou vzdělávací etapu mého života. Tento blog se tak na pár příštích okamžiků stane opravdovým „web logem“ a asi víc pro sebe než pro mé technicky orientované čtenáře se ohlédnu za několika uplynulými lety, které mi něco vzaly, ale také hodně daly. Tato první část je o tom, jak jsem vůbec na informatiku přišel a jaký byl můj první a jediný rok na matfyzu.

Můj milý deníčku…

Psal se rok 2000 a přede mnou kromě typických gympláckých slastí a strastí stálo rozhodnutí, na jakou vejšku se přihlásit. Abych pravdu řekl, v té době jsem byl poněkud zvláštní stvoření. Zatímco řada mých spolužáků už měla jasno, že chtějí být doktory, právníky nebo leteckými konstruktéry (a jiní měli jasno, že vůbec nemají jasno a že půjdou na nějakou obecnou vejšku, nejčastěji na ekonomku), já jsem neměl nejmenší představu, co dál. V té době mě téma budoucnosti vůbec nezajímalo a řešil jsem jen dvě věci: jak se stát ještě lepším šachistou a jak konečně být s holkou mých tehdejších snů.

Konec února, tedy nejzazší termín podání přihlášky na VŠ, se však nemilosrdně blížil, a proto bylo nutno jednat. Moje strategie byla jednoduchá – koupit si Učitelské noviny, listovat a přihlásit se na školu, která mě nejvíc zaujme. Pokud by se to žádné nepovedlo, chtěl jsem jít na ekonomku do Prahy.

Jak jsem tak prohlížel nabídky škol, zaujalo mě do té doby neznámé slovo – informatika. Původně jsem mu nevěnoval přílišnou pozornost, protože „práce s informacemi“ nezněla moc lákavě, ale když jsem se dozvěděl, že se jedná o práci s počítači a že je tento obor v praxi žádaný, měl jsem jasno.

Ve vztahu k počítačům jsem totiž úplný začátečník nebyl. Na tátově předpotopním PCčku jsem už jako malý zkoušel „programovat“ jakousi želvičku, která měla za úkol vykreslit určitý obrazec, a taky na gymplu jsme měli jeden předmět, v jehož rámci došlo k základnímu kontaktu s Pascalem. Tehdy jsem si hodně vyhrál s programem, který uživateli pokládal matematické příklady a po správné odpovědi postupně stavěl raketu a nakonec odlétl. Tehdá mě to hodně bavilo, ale šachy byly šachy a vždycky jsem se k nim nakonec vrátil (sakra!).

Nejsem tedy člověk, který informatiku dělá od útlého dětství, v 17ti vydal svou první knihu a v 25 už je rentiérem poté, co úspěšně prodal svou druhou softwarovou firmu. Ještě před šesti lety jsem vůbec nevěděl, co slovo informatika znamená. A že mě jednou budou počítače bavit víc než má tehdejší láska – šachy – tak to by mě nenapadlo už vůbec.

V roce 2000 jsem podával přihlášku na čtyři školy: informatiku v Brně a Hradci Králové, na matfyz a na ekonomku. Maturitu z matematiky jsem trochu masochisticky nedělal (chtěl jsem si procvičit svou poměrně špatnou mechanickou paměť a tak jsem se potýral dějepisem), i přesto se mi však podařilo na všechny školy dostat bez větších problémů (nejtěžší byly přijímačky v Brně, nejlehčí na matfyzu). Jelikož jsem z nějakého důvodu toužil po studiích v Praze, byl matfyz poměrně jasnou volbou – tlačili mě do toho rodiče a určitou anti-prestiž ekonomky jsem vnímal už tehdy.

Rok na matfyzu byl poměrně zvláštní.

Zmizela povinnost chodit každý den na osmou do školy, zmizela kontrola rodičů, zmizel řád. Objevila se možnost kalit jak se mi zlíbí a kdy se mi zlíbí, objevil se nonstop připojený vysokorychlostní internet, objevili se kamarádi, kteří to měli úplně stejně jako já. Na matfyzu jsem chodil do školy jen první týden – zjistil jsem, že sedět na přednáškách z analýzy je ztráta času, protože stejně nic nechápu, a že chodit po Malé Straně v krásném podzimním počasí je příjemnější než vymýšlet algoritmus QuickSortu, který si stejně v případě potřeby vyhledám v libovolné knize o programování. Pravidelně jsem tak docházel pouze na angličtinu, která byla povinná.

Navíc mi nesedli „matfyzáci“. Že to není moje sorta lidí, jsem pochopil už na úvodním soustředění na Albeři. Hned na prvním nástupu zaznělo, že matfyz je víc, že je těžší než ostatní školy, že je prestižnější atd. atd. Toto elitářské prostředí se na matfyzu buduje už od zárodku a je to jedna z věcí, které se mi protivily nejvíc. Nechci být nespravedlivý – poznal jsem řadu lidí, kteří této ideologii nepropadli a považuji je za „úplně normální“, nicméně elitářství jsem na půdě matfyzu silně cítil.

Výsledkem bylo, že jsem celé dny trávil hraním šachů přes net, couráním po městě nebo prostě zevlováním. V podstatě jsem nebyl šťastný.

Prubířským kamenem bylo zkouškové období, které pro mnoho tehdejších studentů znamenalo konečnou. Vzhledem k určitým mýtům, které matfyz opřádají, jsem čekal opravdu pekelně těžké zkoušky, navíc když jsem nechodil ani na přednášky, ani na cvika. Myslím, že první zkouškou byla algebra. Mou strategií bylo maximálně zneužít luxusu třech pokusů – na první se naučit jen tak lehce a zabrat až v případě, že to nevyjde. K mému překvapení jsem po dvou dnech učení algebru docela v pohodě udělal, což mi dodalo potřebné sebevědomí. Pak už to šlo jako po másle – vždy dva dny učení a zkouška v kapse. Jediným zdviženým ukazováčkem byla analýza, kterou jsem napoprvé neudělal a na druhý pokus už jsem se proto učil trochu déle (tuším, že od čtvrtka do pondělí).

No a bylo to. Přestál jsem první semestr a cítil jsem se jako king. (Bohužel) jsem se utvrdil v názoru, že chodit do školy je zbytečné a že ve zkouškovém se vše naučím daleko rychleji a efektivněji. Pokračovalo bezbřehé plýtvání časem a flámování, oblíbené to činnosti většiny prváků.

Letní zkouškové probíhalo docela podle plánu a nadále se mi dařilo dělat zkoušku za dva dny učení, pro další vývoj však bylo podstatné, že jsem si analýzu nechal až na září. To léto se totiž děly dost podstatné věci v mém osobním životě – jedním dopisem se z mé První Velké Lásky definitivně stala „kamarádka“ a z jiné dlouholeté kámošky se postupně začalo stávat něco víc, ačkoliv jsme tehdy pořádně nevěděli, co oba chceme a jak to vlastně nakonec skončí. Jednoduše řečeno jsem měl to léto lepší věci na přemýšlení než nějaké matematické křivky a na konci srpna už bylo jasné, že se na analýzu naučit nestihnu a že na matfyzu končím. Ze vztyčeného ukazováčku se stal vztyčený prostředníček.

Situace nebyla tak tragická, protože jsem s možností vyhození tak nějak pořád počítal a byl jsem již „pro jistotu“ zapsán na ekonomku, ale o té až příště.

Co mi matfyz dal a vzal? Vzal mi rok studijního života a celkově vzato na toto období nevzpomínám zrovna s láskou. Vzal mi taky určitou část osobní prestiže – poměrně dlouho jsem trpěl „syndromem neúspěšného matfyzáka“ – štvalo mě, že mě vyhodily, a určitým způsobem jsem se chtěl vrátit a „ukázat jim“. (Díky tomuto syndromu potkáte řadu lidí, kterým je přes 21 a pořád jsou v prváku na matfyzu.)

Naštěstí jsem odolal a teď už je pro mě MFF uzavřená kapitola. Co mi naopak dal?

Předně jsem si k informatikům z matfyzu vybudoval vysoký respekt. Potkal jsem několik lidí, které bych neváhal označit jako geniální. Rovněž vyučované předměty, aspoň ty v prváku, jsou pro vývojáře-odborníka velmi cenné. Jsem rád, že jsem se dozvěděl něco o složitosti algoritmů, o pokročilých datových strukturách a podobně. Rovněž zkouška z programování byla něčím, co jsem už nikdy potom nezažil – mým úkolem bylo za 4 hodiny pouze s tužkou a papírem navrhnout textový makroprocesor (definovat základní datové struktury a algoritmy, v Pascalu implementovat některé základní součásti apod.). Podle mého laického názoru musí z matfyzu vylézt opravdu velmi schopný vývojář.

Dále jsem rád, že mám s touto školou vlastní zkušenost. Není totiž vůbec pravda, že by byl matfyz nějak extrémně náročnou školou – když máte tři pokusy, řadu věcí uděláte, ani nevíte jak. Jak jsem už napsal, moje průměrná doba učení na jednu zkoušku byla několik málo desítek hodin s tím, že jsem danou látku nikdy předtím neviděl (a to jsem na MFF potkal daleko „matematičtější“ mozky, než mám já). Jsem rád, že jsem si zkusil studovat „obtížnou“ školu – řada mýtů se v mých očích zcela zbořila.

No a nakonec – z rok na kolejích jsem se brutálně zlepšil v šachách :) (toho času jsem byl třetí nejlepší junior v republice s ELO přes 2350).

O ekonomce příště…