Chudoba

Právě probíhá jeden z nejmonstróz­nějších „koncertů“, jaké jsem kdy viděl. Live 8 (vyslovuj „live aid“) je řetězec konzertů od Tokya přes Johannesburg až po Hyde Park. V televizi ho prý sleduje 3 miliardy lidí (ehm). Každopádně se jedná o akci obřích rozměrů, která se koná těsně před summitem G8 v Edinburghu. Koncerty i demonstrace před summitem pojí jedno slovo: chudoba.

Jak pomalu s věkem začínám vnímat politiku, začínám být i poměrně citlivý na toto všudypřítomné slovíčko. Chudoba tady, chudoba tam, chudoba, kam se podívám. Je to tak správné, protože nejhorší je, když někdo trpí. A chudoba znamená utrpení.

Co mi na chudobě vadí? Vadí mi, jak je na ni většinou nazíráno, jak je komentována, jak je proti ní bojováno. „Nejsilnější státy světa se musejí postarat o to, aby se chudoba stala minulostí.“ „Bohatí na úkor chudých.“ „Oddlužte chudé země!“ atd. atd.

Hodně komentátorů a anarchistů, ale i zasvěcených lidí volá po tom, aby „bohatá“ část světa už konečně „chudou“ část světa zbavila té proklaté chudoby. Ještě lépe – aby G8 schválila něco, co mávnutím proutku udělá z chudých zemí země prosperující, kde jsou lidé šťastní, nevraždí se navzájem, mají dost jídla i pití, pracují méně než 16 hodin denně, občas si někam vyrazí. „Make poverty a history!“

Krásně to minulý podzim napsal prezident Klaus ve svém článku Opulentnost mezinárodních konferencí a chudoba ve světě. Vždyť přeci bohatství není něco, co máme od přírody. Naopak – od přírody jsme chudí. Za bohatství se musí bojovat, to nelze věnovat. Je to především neexistence nebo nevymahatelnost vlastnických práv, co drží jih a východ zeměkoule v chudobě. A nebudou to dolary strýčka Sama, které Zemi zbavý chudoby. Bude to přechod od feudalismu, terorismu a diktátorských režimů k normálnímu kapitalismu.

To je recept na chudobu, milí anarchisté. George opravdu za chudobu Afriky nemůže.