Anglická povaha

Jestli se nám na Anglii něco vyloženě líbilo nebo bylo inspirací, pak jsou to určitě některé rysy anglické povahy.

(Tenhle zápisek je jedním z mnoha o různých aspektech života v Anglii. Do již zmíněných témat patří angličtina, doprava, oblékání, jídlo, fotbal, bezpečnost, ceny a platy, počasí, Poláci, bydlení, život ve dvou a práce v IT).

Můj celkový pocit je, že Angličani jsou hodně příjemní lidé co se jednání s druhými týče. Vzpomínám si, jaký to na mě hned po příjezdu udělalo dojem – zatímco v Čechách se příjemné jednání považuje za cosi nadstandardního a na VŠE jsem prošel několika kurzy, které byly na zlepšení komunikačních schopností zaměřeny, tady v Anglii je to přirozenou součástí vychování většiny Angličanů. Co mě překvapilo asi nejvíc je, že tato slušnost a „dobré vychování“ je znát u lidí všech společenských skupin a byla velmi dobře cítit jak v mé poslední, řeklo by se nóbl práci, tak i ve skladu nebo dokonce na stavbě mezi dělníky. Zjednodušeně řečeno, anglický dělník má mnohdy lepší způsoby než česká úřednice.

V praxi se to projevuje především naprosto bezproblémovou komunikací s úřady nebo s jinými autoritami. Určitě z Čech znáte takový ten pocit, když vstoupíte do místnosti na nějakém úřadě, nějaká paní důležitá má sklopenou hlavu a záměrně vás přehlíží, až se nakonec uráčí a podrážděným hlasem prohodí „potřebujete něco?!“. Můžu vás ujistit, že tohle by se v Anglii stát nemohlo – nápomocná osoba s úsměvem na tváři je tady standardem.

Mezi další dobré rysy anglické povahy patří trpělivost, což člověk ocení speciálně jako cizinec. Občas prostě trvá, než se člověk vymáčkne, a Angličani tohle naštěstí snášejí v pohodě. Je to znát třeba i v silničním provozu – zcela běžně se tady přechází na červenou a anglickému řidiči nedělá nejmenší problém těch pár sekund počkat, zatímco český řidič by už dávno (a s velkým zadostiučiněním) provětral svůj klakson.

Když v Anglii strávíte delší dobu, začnete objevovat i stinné stránky místní povahy. Zjistíte, že všechno to příjemné chování je často jen slupkou okolo docela normálního, od přírody nerudného jádra. V kanceláři jsem slýchával desítky telefonátů denně a mnoho z nich probíhalo ve velmi příjemném duchu a se zdánlivým vzájemným porozuměním, jen abych si po zavěšení vyslechl snůšku nadávek na adresu toho druhého telefonisty. Ale i pokud to nedotáhneme do takového extrému, i jinak je normální, že se Angličani navenek tváří lépe než jací ve skutečnosti jsou, takže slib něčeho v podstatě vůbec neznamená, že ke slíbené věci dojde, kamarádský pozdrav vůbec neznamená, že jste kamarádi atd. atd.

Potkal jsem tady dost lidí, pro které je tato falešnost, nebo možná lépe „dvojakost“ Angličanů nepřekousnutelnou záležitostí. Abych byl ale upřímný, mně osobně to vyhovuje. Velmi rychle jsem si zvyknul, že slib není slib, ale jen gesto dobré vůle, že když ke mně někdo vyjadřuje náklonnost, jsem mu pravděpodobně ukradený, a že když se ke mně někdo chová jen se základní mírou slušnosti, pravděpodobně mě nemá rád. Teď po roce pro mě obvykle není obtížné „dekódovat“, jak to ten druhý člověk opravdu myslí, a výměnou za to mám, že se ke mně vždy každý chová slušně. Ano, po zavěšení telefonu si na mě možná kdekdo zanadává, ale s tím počítám a je mi to jedno. Důležité pro mě je, že jednání samotné proběhlo korektně, „asertivně“.

Celkově bych řekl, že je v komunikačních dovednostech anglický národ o dost dál než český. Roční pobyt zde byl každopádně hodně velkou inspirací.