Tento blog je v "read-only módu" a nový obsah již nebude přibývat. O vývoji píšu na Pokud zamíříte do nějakého většího města, jako třeba my, budete se od prvních dnů muset potýkat se zajímavým fenoménem, který jen těžko nechá vaše emoce v klidu. Budete se potýkat s veřejnou dopravou.
Představte si, že celý svůj život trávíte v Praze nebo v nějakém menším okresním městě, v našem případě v Pardubicích. Když se potřebujete dostat z bodu A do bodu B, prostě přijdete na zastávku, koupíte si lístek a v pevně stanovenou dobu nastoupíte do dopravního prostředku, který vás odveze kam potřebujete. Uvnitř autobusu / trolejbusu / tramvaje máte seznam zastávek, takže se můžete docela dobře orientovat, i když po oné trase jedete poprvé v životě (Pražáky si místní dopravní podnik dokonce hýčká tím, že v mnoha prostředcích hlásí jméno příští zastávky). Ne že bych si chtěl českou MHD idealizovat, ale v podstatě jsem nikdy neměl problém.
Pak přijedete do země, kde se už přes 100 let nepřetržitě buduje kapitalismus a která se v hodinách ekonomie udává za příklad fungující ekonomiky, a zjistíte, že je tady věřejná doprava absolutním neštěstím. Je drahá, je nespolehlivá, je nekomfortní, je neférová, prostě nefunguje.
Problém 1: Mnoho společností. V Anglii bývala regulovaná doprava podobně, jako je tomu teď v Čechách – jediný dopravce, jednotné ceny. Za Margaret Thatcherové se dopravní systém zprivatizoval, takže teď jezdí po Manchesteru možná destíky dopravců. Ekonomicky je tento krok pochopitelný, ale pro obyvatele to vytváří jen problémy – každý dopravce má své ceny, každý obsluhuje jinou část města, každý má jiné slevové karty atd. atd. Když se například chcete dostat z centra někam na periferii, téměř vždy existuje kupa možností, a kdo se v tom má vyznat.
Problém 2: Málo informací. Tohle mě štve nejvíc: lístky se nedají koupit předem, ale až od řidiče autobusu, což znamená, že se cenu cesty dozvím až při jejím nákupu. Ke mně jako k zákazníkovi to je nefér a ti, kteří měli tu smůlu a museli přežít nějaké ty hodiny ekonomie, budou tušit, že za takovýchto podmínek nemůže trh s veřejnou dopravou efektivně fungovat. Prostě nemůže.
Problém 3: „Čas je pouze orientační“. Tuhle větu najdete na všech jízdních řádech a bohužel bolestně platí. Zrovna minulý týden jsem na autobus, který má jezdit každých 10 minut, čekal hodinu a tři čtvrtě (!). Ačkoliv tohle je extrém, spolehlivost autobusů je tady opravdu minimální. Už několikrát jsem kvůli nim přišel do práce pozdě, a třeba když jsem ještě dělal na směny, tak takové marné čekání v mrazu v 5 hodin ráno rozhodně není nejlepším startem do nového dne. Související čtení: Dalai Lama: The Art of Happiness
Problém 4: Ceny. Ačkoliv s délkou našeho pobytu se subjektivní vnímání hodnoty jedné libry pomalu mění (zatímco první týden bylo pivo za libru strašně drahé, teď je to cena z říše snů), britská doprava nám pořád připadá dost drahá. Zajet na nákup o tři zastávky dál a pak zase zpátky vyjde zhruba na 100 Kč. Na druhou stranu, když si člověk koupí celodenní jízdenku, může projezdit mnoho a mnoho kilometrů za zhruba 150 Kč, což je ve srovnání s předchozí stovkou za pár směšných metrů celkem dobrá cena. Ušetřit se dá na časových jízdenkách – já mám měsíční za 45 liber (nějakých 1800 Kč), což není zrovna málo, ale dá se to přežít.
Anglické autobusy trpí i řadou dalších „drobných“ nešvarů – Pražáci budou vědět, o čem mluvím, když řeknu smrad :) Trochu na nervy taky lezou místní děti – je tady teď takový blbý zvyk koupit si namakaný mobil a na celý autobus pouštět disco-písničky. A tak. Prostě to někdy chce trochu hroší kůži.
Na druhou stranu tady mají jeden moc pěkný zvyk – při vystupování předními dveřmi (jiné místní autobusy nemají) je obvyklé poděkovat řidiči za svezení. Je to sice formalita, ale připadá mi to takové milé.
Jo a málem bych zapomněl – všechny zastávky jsou tady na znamení. Když nevíte, kde přesně vystoupit, obvyklá rada zní zeptat se řidiče. No můžete to zkusit :)
Na závěr vezmu šmahem vlaky, kde naštěstí není moc co psát. Ty podle našich zkušeností fungují spolehlivě a je to příjemný způsob cestování, hlavně na větší vzdálenosti, i když poněkud dražší. Opět zde existuje řada společností, ale třeba na stránce nationalrail.co.uk se dá požadované spojení snadno vyhledat.
Pokud tedy někdy náhodou zabloudíte do Manchesteru, hodně štěstí s veřejnou dopravou. Ne nadarmo mnoho místních jezdí zásadně autem a do autobusu by své děti nepustili :)
