Doposud měly všechny zápisky deníčkoidní charakter a týkaly se věcí, které nás potkávaly ze dne na den nebo spíš z týdne na týden. Ne že by to tady teď byla vyloženě nuda, ale od zápisků týkajících se nás konkrétně bych se rád posunul k tomu, jaká je Anglie obecně. Pokud se na ostrovy chystáte, mohly by vás zápisky publikované pod hlavičkou „culture shock“ zajímat. No a kde jinde začít, než u jazyka.
Anglie je u lidí z východní Evropy často vyhledávanou destinací ze dvou hlavních důvodů: zaprvé je tu pracovní trh otevřený a neměl by tak být problém najít si tady práci, a zadruhé se tu mluví anglicky. Součástí prvotního zklamání, které se dostaví u většiny nově se přistěhovavších, je vystřízlivění z obou iluzí: práce se tu shání poměrně těžko a ani angličtina není všechno zlato, co se třpytí.
My osobně jsme si jako město našeho pobytu vybrali Manchester z několika různých důvodů, mezi nimiž byla třeba dobrá dostupnost letadlem z Prahy, docela přijatelný počet obyvatel (není to žádná hyper-metropole, ale ani vesnice) no a dost podstatnou roli sehrála také skutečnost, že Manchester leží v Anglii, ne ve Skotsku nebo třeba v Irsku. Říkali jsme si, že určitě chceme jet do města, kde se bude mluvit pořádnou angličtinou, a ne nějakým lokálním nářečím. Cha cháá.
Na ostrovech se to má tak, že se člověk nějakému tomu nářečí skoro nemá šanci vyhnout. Neštěstím angličtiny je, že se věci jinak píší a jinak vyslovují, což dává ohromný prostor různým lokálním výslovnostem. V zásadě se dá říct, že dokonalé to nebude nikdy, jen si lze vybrat mezi oblastí relativně lepší a relativně horší. Co jsem tak mluvil s několika Angličany, tak za nejhorší oblasti jsou považovány Skotsko, Newcastle (Geordies), Liverpool no a pak Manchester. Podle mé osobní zkušenosti bych řekl, že čím jižněji, tím lépe, a naopak. V práci jednoznačně nejlépe rozumím člověku, který se narodil u jižního pobřeží; docela dobře se dá domluvit s dalším kolegou, který dlouhá léta bydlel v Milton Keynes (kousek nad Londýnem, zhruba na úrovni Cambridge); s jedním klukem z Manchesteru už mám docela problémy a David z Rochdale, což je ještě trochu severněji, už mluví pro mě úplně neznámou řečí :)
Možná vás zajímá, jak dramatické rozdíly mezi jednotlivými nářečími jsou. Osobně bych řekl, že dost velké. Vůbec prvním problémem v Anglii je zvyknout si na britský přízvuk, protože lidi našeho věku se v Čechách asi spíš setkávají s americkým přízvukem (písničky, filmy apod.) a ten se od britského dost liší – hodně například používá „r“, zatímco britská angličtina „r“ často skoro vynechává (viz „I was [bórn]“ americkou vs. „I was [bón]“ britskou). Dalším charakteristickým rysem britské angličtiny je vyslovování „t“ trochu jako „c“ nebo „ts“, takže třeba slovíčko „matter“ se v americké angličtině vysloví trochu jako „[médr]“, zatímco v Manchesteru se totéž vysloví jako „[matsr]“. Britská se od americké taky dost podstatně liší důrazem na jednotlivé slabiky – zatímco americká je plynulým tokem zvuků, britská je víc „ta ta ta ta ta“ a pro Čecha je to zpočátku spíš matoucí, protože málokdy je přízvuk na první slabice jako v Češtině. No prostě na začátek by bylo dost starostí jen s tímhle. Bohužel se ke všemu ještě přidává lokální přízvuk, který je třeba v případě Manchesteru dost silný. Velmi pěknou ukázkou rozdílnosti „mancunian“ oproti „queen‘s English“ najdete na stránkách BBC (odkaz vpravo nahoře).
Jaké si z toho vzít ponaučení? Kdybych sem jel znovu a měl si znovu vybírat město, buďto bych se snažil jet někam jižněji, nebo bych se naopak na akcenty úplně vykašlal a jel bych tam, kam mě to táhne nejvíc (v mém případě by to bylo Irsko, Hanka by naopak pravděpodobně preferovala Pardubicko ). Časem tady totiž člověk zjistí, že ani tak nezáleží na oblasti, jako spíš na konkrétních lidech. Narazíte na ignoranty, kterých se můžete třikrát zeptat, co že to říkali, a oni stejně nezpomalí a budou si mlít po svém. Většina lidí se ale naštěstí snaží přizpůsobit tempo řeči nám, cizincům, což je prima. V Anglii jsou totiž na různé přistěhovalce zvyklí, takže svou řeč přizpůsobují docela často a ochotně.
Ale dost už k akcentům. Pokud vás tohle téma zajímá víc (pokud se sem chystáte, určitě by mělo!), navštivte stránku BBC Voices, kde je k dispozici kupa nahrávek.
Popojedem. Další iluzí, kterou často člověk přijíždějící do Anglie trpí, je představa, že po pár týdnech to bude pohoda a že se vlastní Angličtina rapidně zlepší. Bohužel tomu tak není.
V našem případě byl příjezd docela prudkým šokem, protože jsme o vlastní angličtině měli docela dobré mínění a skutečnost, že najednou skoro ničemu nerozumíme, nás překvapila. (A naše sebehodnocení bylo docela odpovídající – během těch 4 měsíců tady jsme potkali mnoho dalších cizinců a naše angličtina skutečně patří k těm lepším, budu-li skromný.) Během prvních dnů to sice bylo nepříjemné, ale uklidňoval jsem se myšlenkou, že tak za měsíc se rozkoukáme a rozposloucháme a že všechno půjde hladce. Teď jsme tady 4 měsíce a určitě je to o poznání lepší, ale stále se průměrná úroveň našeho porozumění pohybuje jen zhruba okolo 80% – to je dost na pochopení běžného rozhovoru, ale přináší to řadu problémů v mnoha situacích. Tak například v práci se do oněch dvaceti zbývajících procent vejde skoro veškerá společenská komunikace, která tak nějak utužuje kolektiv a mě staví do pozice toho, co se jen připitoměle usmívá. Do těchhle dvaceti procent taky spadají vtípky a drobné vsuvky, které z pouhého sdělení informace dělají zajímavý mezilidský rozhovor. A to jsme jen na straně porozumění, což jsme v Čechách považovali za automatické a nejvíc jsme se báli našeho mluvení. Tam jde všechno ještě pomaleji – subjektivně mám pocit, že moje mluvená angličtina se zlepšuje, ale rozhodně to žádný zázrak není. Pokud vám tedy někdo říká, že k naučení se cizí řeči je ideální tak rok až dva, věřte mu. Dost podstatné pokroky samozřejmě uděláte i dříve, ale přeci jen je rozdíl mezi schopností dorozumět se (tam teď jsme) a pokecat si (tam, doufám, směřujeme).
Poslední věcí, kterou je potřeba mít na paměti, je, že řeč je daleko důležitější, než se v Čechách zdá. Tam je samozřejmé, že když se v autobuse potřebuju zeptat, jestli jede tam a tam, tak v pohodě dozvím odpověď. Že když potřebuju k doktorovi, tak mu můžu snadno popsat, co a kde mě bolí. Že když si potřebuju někam zavolat, tak že to nebude strastiplná záležitost plná slovíček „pardon“. Se špatnou angličtinou se i z triviálních záležitostí, jako třeba zařídit si domů internet, stává docela problém, protože je potřeba někam zatelefonovat, něco dohodnout a tak, což není vůbec samo sebou. Další oblastí, kde je špatná angličtina velkým problémem, je shánění práce. I u manuálních prací budete aspoň průměrnou angličtinu potřebovat, protože se halt do Anglie valí tuny cizinců a agentury si samozřejmě radši vyberou ty, se kterými se dorozumí, no ale hlavním problémem je angličtina při shánění kvalifikovanější práce. Zde třeba hrají roli nejen vaše znalosti, ale taky dojem, který zanecháte na pohovoru. A ten bude mít i průměrný Angličan daleko lepší než cizinec s vyjadřovacími schopnostmi kojence.
No prostě – angličtinu rozhodně nepodceňujte. Možná by pomohl nějaký kurz v Čechách, ale moc tomu nevěřím. Spíš je potřeba se smířit s tím, že začátky tu nebudou po jazykové stránce žádný med – na druhou stranu je opravdu pěkný pocit, když najednou začnete rozumět některým úryvkům z písniček, nebo když si vychutnáte pravý anglický humor (a komici tu jsou oblíbení!).
K angličtině se ještě určitě někdy vrátím, ale na úvod stačilo.
Jakou řečí spolu mluvíte doma s přítelkyní? Kolik máte českých kamarádů? Jak často čteš/přispíváš na český internet?
Jazyk se ti pronikavě zlepší v řádu měsíců, pokud se pokusíš svou mateřskou řeč zapomenout. Mozek se sám přepne.
Žádná čeština, žádná čeština, žádná čeština! Žádný český internet, žádná česká televize, žádní čeští kamarádi! Jedno české slovíčko za den tě infikuje! Nesmíš na češtinu ani pomyslet.
Pak máš šanci. Až se ti stane, že si na zpáteční cestě budeš v českém letadle objednávat jídlo zcela samozřejmě anglicky a češi kolem tebe tě uvidí jako cizince, tak jsi uspěl!