Tento blog je v "read-only módu" a nový obsah již nebude přibývat. O vývoji píšu na Během posledních několika týdnů se odehrálo mnoho zajímavého. Je toho tolik, že je mi skoro líto, že jsem své zážitky nepublikoval postupně, protože by mi to teď ušetřilo docela hodně psaní :), ale nevadí, zkusím drobné resty napravit a o své zážitky se podělit, protože je rozhodně o čem psát (a někteří to dokonce chtějí číst).
Kdybych publikoval článek „Osmý týden“ (který jsem měl dokonce už napsaný, akorát v ten den zrovna nešel internet), dočetli byste se o mém prvním větším zastesknutí po Čechách. V onen týden jsem totiž v MusicZone měl ranní. Na jednu stranu bylo prima, že jsem se večer mohl vidět s Hankou, ale na druhou stranu jsem každé ráno musel absolvovat vstávání ve 4 následované čtyřicetiminutovým pochod do centra města, kde živáčka nepotkáš, nepočítáš-li pobíhající krysy. To vše jen proto, abych stihnul autobus v 5.11 z Piccadilly Gardens, který k MusicZone přijíždí nesmyslně brzo, ale jiný prostě nejede. Já bohužel žádné ranní ptáče nejsem a nikdy se mi nepodařilo usnout před desátou, takže se člověk celý týden cítí ospalý a unavený. Přirozeným důsledkem únavy je, že příliš nepracuje racionální část mozku a prostor tak zbývá jen na pocity. A upřímně řečeno, pokud člověk tady v Anglii odhodí racionalitu, která zdejšímu pobytu dodává určitý smysl, zůstává jen syrový a intenzivní pocit, že doma by bylo 100× líp. To, co jsem prožíval, nebyla nějaká deprese. Vlastně ani nevím, jak bych to popsal, protože jsem se v podstatě cítil dobře – přemýšlel jsem, jak v Čechách všechno bude jednodušší, jak oba budeme dělat mnohem lepší práci, jak budeme bydlet ve vlastním, jak budeme moct zachlastat s kamarádama, jak si budu moct pomuchlovat psa, kdykoliv se mi bude chtít, a tak. Byl to týden, kdy jsem si hodně ujasnil, co pro mě má v životě smysl a jak by věci měly vypadat, abych byl spokojený. Je jasné, že některé věci v Anglii prostě nikdy nebudou tak dobré jako v Čechách (třeba ten pes), ale rozhodli jsme se, že aspoň ta práce musí být relativně dobrá a že pokud si nenajdu něco aspoň trochu rozumného v lednu, v půlce února to tady zabalíme. Bylo to poprvé, kdy se stal nedílnou součástí našich plánů konkrétní odjezd domů.
Ten týden se taky ve skladu začly ztrácet věci. 99% zásob jsou různá CDčka a DVDčka, ale příležitostně se taky pickují MP3 přehrávače nebo dokonce herní konzole (Xbox, PSP, Nintendo). Celý případ z různých důvodů nebudu popisovat do detailu, ale podstatné je, že viníkem byl jeden kluk ze Slovenska (nekradl sám, ale znovu – detaily si nechám pro sebe, protože nehodlám někoho obviňovat bez důkazů, ačkoliv o vině vím). Asi není neobvyklé, že se ze skladu, kde je elektronika, občas něco „ztratí“, ale tenhle člověk kradl ve velkém – několik přehrávačů odnesl už v první den své práce (!) a nepřestal, ani když byla posílena ostraha a z rychlého více-méně-formálního prohledávacího procesu na konci směny se stala záležitost na dlouhé minuty. Osobně jsem z něčeho takového naprosto znechucen – image východoevropanů není v současnosti v UK nejlepší a takovíto hajzlíci ji ještě podstatně zhoršují. Navíc to pravděpodobně bude znamenat, že už noví lidé z Best Connection nedostanou v MusicZone práci, což je mi opravdu líto (je to jedna z nejlepších manuálních prací, jaké lze v Anglii sehnat). Jak to vše skončilo? Spravedlnost aspoň částečně zapracovala a onen kluk byl po upozornění našich supervizorů chycen při činu. Dál už jsem slyšel jen kupu dohadů, jako že se prý při domovní prohlídce našly věci za 2000 liber (přepočítejte si to, je to opravdu hodně), že byl odsouzen na 6 měsíců do vězení a podobně. Říkal jsem si ‚dobře mu tak‘, ale předevčírem volal svým „kámošům“ ze skladu a radostně jim sděloval, jak je už po dvou dnech venku a že vyvázl jen s šestiměsíční podmínkou. Dokonce prý ani nebude deportován a může si přes agenturu dál vesele shánět práci. Píšu o tom proto, aby bylo vidět, co za lidi tady občas potkáte – já jsem shodou okolností těsně před jeho zatčením musel pracovat s ním ve dvojici. No nic moc pocit, když víte, že musíte spolupracovat se zlodějem.
Celkově jsou ale lidé ve skladu dobří. Všude se najde pár blbečků, ale jinak tam člověk potká řadu vysokoškoláků a taky platí, že ne každý nevzdělaný Angličan je hloupý Angličan – hodně jsem toho nakecal s jedním Johnem a jeho znalosti okolního světa byly obdivuhodné (obvykle platí, že Angličan za kanál nevidí). Docela hodně jsem se tam zkamarádil taky s jednou Lotyškou a vůbec nejzajímavějším týpkem je Lee, dyslektik, který měl první dítě v 15, druhé v 17 a třetí v 19. Prostě ve skladu potkáš ledaskoho :)
Devátý týden jsem měl odpolední, takže jsem si trochu odpočinul a moje stýskání po vlasti se vrátilo do obvyklých mezí. Celý týden se nic podstatného nedělo, až čtvrtek přinesl velmi důležitou událost.
Asi už jsem psal o Billovi z Heywoodského šachového klubu. Je to obdivuhodný člověk, který se ve svém životě zabývá mnoha různými věcmi. Jednou z nich jsou šachy, díky kterým jsme se seznámili, a další věcí je personální trénink, díky čemuž má řadu kontaktů na místní firmy a organizace. Už kdysi dávno mi psal, že mi zkusí pomoct se sháněním nějaké lepší práce, ale považoval jsem to spíš za zdvořilostní nabídku, která nebude mít žádný reálný dopad (je potřeba si zvyknout na to, že většina Angličanů víc slibuje než plní). Přesto jsem ale tušil, že člověk s Billovými kontakty by mi mohl pomoct, tak jsem si párkrát „mezi řečí“ postěžoval a několikrát jsem se navíc musel omluvit ze zápasu kvůli odpolední směně – jakožto momentálně nejsilnějšího hráče Heywoodského klubu by mě Bill za šachovnicí rád viděl co nejčastěji, takže moje špatná práce teď musela trochu vadit i jemu. Navíc jsem se snažil vystupovat co nejaktivněji, takže jsem mu i přes docela velkou únavu po večerech vytvořil webové stránky klubu (první náhled zde). Prostě jsem se snažil po malých krůčcích zvyšovat svoje šance, že se Bill odhodlá k akci, a ačkoliv nevím, nakolik by to udělal tak jako tak a nakolik jsem si pomohl vlastním úsilím, faktem je, že ve čtvrtek ráno poslal mail do firmy DataMatters a o 15 minut později mi na stole zvonil telefon. Z rozhovoru, kterému jsem tentokrát naštěstí rozuměl, vyplynulo, že by měli zájem, abych přišel na pracovní pohovor, respektive na nezávazný chat o možnostech, které by mi momentálně mohli nabídnout. Vůbec jsem neměl tušení, o jakou práci se jedná, a ani z jejich webu jsem nebyl vůbec moudrý, ale říkal jsem si, že není co ztratit a víc jsem to neřešil. Pohovor jsme naplánovali na příští pondělí, 18. prosince.
Desátý týden, tedy ten, který zítra skončí Vánocema, pak byl tím skutečně nejzajímavějším. Nejdřív nějaké pozadí. Ve skladu je před Vánocema hodně napilno, takže supervisor skoro každý den nabízí přesčas a je obvyklé, že mnoho lidí chodí do práce i během jejich dnů volna. Já měl mít volno čtvrtek pátek, ale nakonec jsem se rozhodl jít v pátek do práce, především kvůli penězům (zatímco za normální hodinu dostanu 5.60, za přesčasovou tuším 8.40, a to se vyplatí! :). O víkendu jsem pak samozřejmě pracoval, a to navíc tak nešikovně, že jsem měl v sobotu odpolední a v neděli ranní (šichty se mění mezi sobotou a nedělí), takže jsem se moc nevyspal. V neděli jsem chtěl dokončit první náhled webu pro Billa, takže jsem šel taky spát pozdě, a v pondělí po šichtě mě čekal pracovní pohovor, o jehož obsahu jsem neměl ani tušení. Nejvíc jsem se bál vlastní angličtiny – když je totiž mozek unavený, jen pomalu nachází vhodná slovíčka a fráze a člověk už nemluví jak malé dítě, ale vyloženě jak dement. No nic, cestou na pohovor si můj mozek spíš než „bojím se, bojím se“ říkal „chce se mi spát, chce se mi spát“.
V DataMatters mě přivítal Martin, nejvyšší šéf firmy, a začal mi povídat o tom, co vlastně jeho společnost dělá, jaké zhruba používají technologie a co že vlastně mají momentálně za volné místo. Postupem času vyplynulo, že bych měl prvních pár měsíců dělat support jejich poměrně unikátního systému a pak že bych měl přejít do vývojářského týmu, který pracuje na jakémsi webovém zpřístupnění interních dat pomocí technologie Flash. Celkem zajímavé je, že nejsem úplně vhodná osoba ani na jednu část práce, protože na support mi chybí dostatečně dobrá angličtina, zatímco na vývojářskou pozici mi chybí znalost Flashe. Martin nicméně říkal, že na vývojáře by mě bral hned, ale že ještě musí promyslet a prodiskutovat mou vhodnost pro support pozici. Pohovor jako celek pro mě byl velmi příjemnou událostí – dostalo se i na takové věci, jako proč si Martin myslí, že bridge je zajímavější než šachy, a podobně. Občas jsem se prostě cítil spíš jak na nějaké přátelské návštěvě než na pohovoru. (Zajímavou součástí bylo vyplňování application formu, kde se mě dost důkladně vyptával, v jakém skladu že to pracuju, jaké že jsou moje „responsibilities“ a tak, no prostě docela sranda – v tu chvíli jsem si říkal, že už nějakou pořádnou práci fakt potřebuju).
V úterý jsem kolem práce zařizoval nějakou korespondenci (musel jsem si dohodnout pohovor s mým případným přímým nadřízeným a taky jsem posílal kontakty na osoby schopné podat reference) a večer, tentokrát už fakt hodně unaven a navíc trochu nemocen, jsem poprvé jel hrát šachy za Heywood. Partie nedopadla slavně, ale kvůli šachům bych se samozřejmě takhle nepřemáhal – důležité je pro mě vídat se s Billem a s dalšími Angličany, protože budování vztahů není jen něco příjemného, ono je to úplně nezbytné – bez vztahů totiž člověk psychicky strádá, a za každého člověka, se kterým si tady mohu popovídat, jsem vděčný.
Druhý pohovor v DataMatters následoval ve čtvrtek, ačkoliv jsem byl i tentokrát upozorněn, že se bude jednat spíš o příležitost setkat se se mnou než o pohovor v pravém slova smyslu. Tentokrát jsem se setkal se Stevem, mým případným budoucím nadřízeným, a znovu jsme si povídali o tom, jak DataMatters funguje a co že bych přesně dělal (po prvním pohovoru mi to nebylo úplně jasné). Sklouzli jsme i k typickým debatám Microsoft vs. zbytek světa, je monopol dobrý nebo zlý apod., takže i tentokrát bych to nazval spíš přátelským pokecem. Když už se naše setkání zjevně chýlilo ke konci a Steve se mě ptal, jestli mám nějaké další otázky, zeptal jsem se, co že teď bude následovat, kdy se mi ozvou a tak. K mému překvapení mi oznámil, že rozhodnutí už bylo učiněno a že mi může předat oficiální nabídku k práci, kterou mám do příštího dne potvrdit nebo odmítnout. Přišlo mi to neuvěřitelné – ještě před týdnem by mě ani nenapadlo, že už před Vánocema budu mít nabídku na práci v oboru.
Když jsme si popřáli hezké Vánoce a já čekal na zastávce na autobus, honilo se mi hlavou mnoho myšlenek a pocitů. Samozřejmě jsem byl převážně šťastný, ale ne všechny myšlenky byly úplně pozitivní. Tak např. přijetí této práce by znamenalo, že aspoň v nejbližší době nebudu dělat to, co bych opravdu chtěl, tedy ASP.NET nebo obecně webový vývoj (dva dny předtím mi navíc psala jedna personální agentka, jestli pořád ještě sháním práci, že v lednu budou mít kupu klientů, kteří budou požadovat moje skilly). Taky budu dostávat plat, který patří v IT oboru k jednomu z nejnižších, na jaké jsem tady v inzerátech narazil. Docela dlouhou dobu budu dělat support, což není úplně ono (nejen kvůli jazyku). Jejich systém nepoužívá vůbec žádné moderní technologie a já se budu muset učit věci, které vznikly ještě před mým narozením (jejich centrální databáze např. neumí SQL). Na druhou stranu má tahle nabídka nepřeberně pozitiv – konečně práce v officu, konečně práce v IT, konečně práce od 9 do pěti, konečně víkendy strávené doma, konečně práce v anglickém kolektivu, velmi sympatičtí nadřízení, rozhodně lepší plat než ve skladu, práce už od začátku ledna, naučím se Flash atd. atd. Dokonce existují důvody, proč jsem svým způsobem rád, že budu dělat support namísto ASP.NET vývoje, ale ty si nechám pro sebe (drobná poznámka: snažím se být tady na blogu vždy upřímný, ale už se nám jednou jeden zápisek nevyplatil, takže určitá obezřetnost je na místě; úplně upřímně si člověk může dovolit psát, až už je po všem).
Prostě situace vypadala tak, že v DataMatters nutně někoho potřebovali na support pozici od začátku ledna, takže i přes určité výhrady nabídli práci mně, zatímco já jsem od ledna nutně potřeboval nějakou slušnou práci, takže jsem i přes určité drobnosti práci ve čtvrtek večer přijal. Celkově jsem z vývoje posledních dnů nadšený a byl bych skutečný blázen, kdybych si měl Vánoce kazit nějakými pochybnostmi nebo nedej bože odmítnutím nabídky.
V pátek jsem jsem tak jel do skladu naposledy. Kvůli únavě jsem sice asi vypadal spíš jako zombie, ale bylo mi to jedno, protože uvnitř jsem byl šťastný. Paradoxně se mi v posledních minutách docela zastesklo, že už asi nikdy neuvidím sečtělého Johna ani milou Lotyšku Jelenu, ale to už je život v Anglii – hodně lidí poznáte, u hodně lidí cítíte, že se pomalu stáváte přáteli, ale zítra už pracujete někde úplně jinde a už se nikdy neuvidíte. Jo jo, tak to chodí.
Tááákže…
… je na čase ukončit tento obrovský zápisek. Zítra odlétáme na týden do Čech (do Pardubic přijedeme vtipně 24. 12. ve 23.30 a zpátky odlétáme vtipně na Silvestra) a já jsem hrozně rád, že zpátky už se budeme vracet jako dva lidi, co mají normální slušnou práci.
Přejeme všem čtenářům těchto zápisků co nejvíce pohody během vánočních svátků a v celém nadcházejícím roce.
Díky za zmínku v článku. Přeji hodně úspěchů do Nového roku.