Tento blog je v "read-only módu" a nový obsah již nebude přibývat. O vývoji píšu na Pocity z období 14. až 22. října 2006:
- Příjezd do Anglie pro nás byl docela velkým šokem. Bydlení je tady špatné a drahé (a to my jsme to ještě docela vyhráli), jazyk je větším problémem, než jsme čekali, a s prací to vůbec není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát – britský pracovní trh je sice otevřený, ale místní administrativa se to nám přistěhovalcům snaží zkomplikovat, co se dá.
- Výhodou Manchesteru je velký pracovní trh. Pak už následují spíš jen samé nevýhody: po setmění tu není bezpečno (zlatá Praha), je tu jedna z nejvyšších kriminalit v UK, zdejší přízvuk nemá s britskou angličtinou moc společného („fuking šeit!“), Manchester je ošklivé industriální město bez historického centra, je tady hrozně Poláků a dalších východoevropanů, takže místní už nás často mají plné zuby, atd. atd.
- Počasí je tady lepší, než jsme čekali. Za první týden pršelo jen asi 1 den (plus občas nějaká ta přeháňka) a je tady krásně teplo (odhadem kolem 20 stupňů přes den).
- Život tady je hrozně drahý. Jeden den tady vyjde zhruba na 700 až 1000 Kč na osobu, takže se úspory z Čech velmi rychle vypařují. To člověka drží pod neustálým tlakem, že by měl pracovat, třeba i za minimální mzdu. Já si teď dávám týden volna na hledání kvalifikovanější práce, ale vědomí, co mě to stojí peněz, není vůbec příjemné.
- Angličtina je pro nás velkým problémem. Ani mi tak nevadí, že vždycky neumím rychle říct to, co mám na srdci, ale zcela zásadním problémem je, že jim moc nerozumíme. Hodně záleží člověk od člověka – když se Manchestran snaží, tak se s ním dá docela dobře dohodnout, ale při poslechu rozhovoru dvou rodilých Angličanů nerozumím skoro nic (pro srovnání: ve vysílání BBC rozumím odhadem 80 až 90 procent, významově téměř 100). To, že jim nerozumíme, je velkou bariérou při hledání kvalifikované práce.
- První týden byl celkově dost psychicky vyčerpávající. Člověk usíná s hlavou plnou starostí a stejně tak se i budí. Tenhle víkend jsme si oba docela odpočali a zdá se, že teď už se budeme cítit o něco líp, ale začátky vážně nejsou vůbec jednoduché.
Příští týden nás čeká především hledání práce. Hanka potřebuje vyplnit volný čas do konce měsíce, kdy jí dají vědět z kanceláře, kam dělala pohovor, no a já budu o sto šest shánět nějakou IT pozici tady nebo skoro kdekoliv v Anglii. Pokud to dopadne, pojedu na pohovor do Cambridge, ale ohledně toho mám zatím smíšené pocity. Tak uvidíme…
Borku, je to napínavý jak kšandy. Tvoje zkušenosti mě hrozně zajímají. Sám mám nemálo zkušeností z různých zemí v rámci Evropy. Nicméně, moje situace je poněkud odlišná ve srovnání s Vaší. Hrozně si vážím toho, jak se o všechny ty zajímavosti dělíš se všemi, kdo navštěvují Tvůj blog. Je to nářez a myslím, že hodně lidí tohle fakt zajímá. Přeju mnoho výdrže a štěstí a věřím, že to s tou Cambridge vyjde. Chce to sebedůvěru a zřejmě i silnou vůli se prosadit. Jde to, ale dře to. Myslím, že na to máš, tak směle do toho! ;-) Hodně štěstí!