Leden

Jak název tohoto zápisku napovídá, týdenní interval mezi jednotlivými články je dávno zapomenutou minulostí a bude celkem úspěch, když se k něčemu přinutím jednou měsíčně :) Důvodem není ani partnerská krize, ani vlastní pohodlnost, ale spíš snaha případného čtenáře neunudit k smrti. Ačkoliv i teď je rozhodně o čem psát, přeci jen už to není takové drámo jako ze začátku, a proto tak bude lepší vždycky nějaké ty zážitky nastřádat. No a teď je jich tak akorát.

Tentokrát začnu sebou. Nejvíc zážitků mám z práce, kde mám za sebou první čtyři týdny.

Když jsem před Vánocemi přijímal nabídku, neměl jsem moc tušení, co mě vlastně čeká. Na pohovorech se mluvilo o dočasné podpoře uživatelů s tím, že bych se měl po nějaké době dostat k programování ve Flashi, ale všechny informace byly takové neurčité a zdálo se mi, že ani šéfové ještě nemají přesnou představu, co se mnou. Byl jsem tedy zvědav, co se z toho vyvrbí.

Během prvního týdne, jak už jsem psal, jsem strávil většinu času pozorováním některého z mých kolegů, jak mi cosi vysvětluje. Druhý týden už jsem některé drobnosti dělal samostatně (třeba zálohy, a musím říct, že ačkoliv je to „stupidní“ činnost, je pro mě dost zajímavé vidět, jak celý proces v reálném provozu funguje), ale povětšinou jsem pořád ještě dostával intenzivní nalejvárnu, ať už od kolegů nebo z knih. Někdy ke konci týdne už na mě šly docela chmury, protože support není žádná zábava, a Stefan, můj hlavní školitel, neváhal na konec každé „lekce“ vložit větičku „neboj, teď to vypadá složitě, ale po několika měsících ti to tak už nepřijde“. Z představy, že tohle budu dělat několik měsíců, mě už políval studený pot…

Pak naštěstí přišel pátek odpoledne a ve dveřích se objevil Martin, ředitel firmy a člověk, který rozhodl o mém přijetí. V ruce měl knížku o Flashi a oficiálně mi dal za úkol si nainstalovat potřebné nástroje a technologii se naučit. Zajásal jsem, protože po modrých obrazovkých a velkých žlutých písmenkách jsem se na něco moderního už vyloženě těšil. Následující dva týdny jsem pak strávil hraním si, zkoušením, učením se, studováním, průzkumničením a podobně, přičemž Stefanovy pokusy o hlubší úvod do problematiky supportu jsem snášel s výrazně lepším pocitem.

Je trochu zvláštní, že ani po čtyřech týdnech pořádně nevím, co budou v nejbližších chvílích moje hlavní zodpovědnosti a povinnnosti. Stefan se pořád tváří, že budu dělat support, zatímco Martin se mnou evidentně počítá na programování. Dobrou zprávou je, že zítra nastupuje nový člověk na pozici stoprocentního supportu, takže je moje programování docela pravděpodobné. No jisté je jen to, že v současnosti nedělám v podstatě nic – mým jediným úkolem je „naučit se Flash“, takže celé dny potichu sedím u kompu a učím se, aniž by kdokoliv kontroloval, jestli se ubírám správným směrem, jestli věnuju pozornost těm správným věcem apod. Doufám, že se v nejbližších dnech najde chvilka, abych si s Martinem popovídal, co mě vlastně čeká.

Celkově myslím, že jsem měl až neuvěřitelnou kliku. Dostat práci v oboru, už to je velký úspěch. Navíc jsem ji dostal bez výrazného hledání. Navíc v tu nejšikovnější dobu, takže jsem přes Vánoce neměl stres a v lednu nebylo žádné prodlení. Navíc jsem se zpočátku bál, že to sice bude práce v oboru, ale celkem blbá, což se nepotvrdilo – Flash je pro mě úplně nový svět, který mě baví a myslím, že na mě v budoucnu čekají docela velké programátorské výzvy. Kolegové jsou skvělí – nejvíc se mnou mluví Stefan, který je z jihu, takže mluví srozumitelně, a i ostatní se většinou snaží, když mi chtějí něco říct. Jediné, co není až tak ideální, jsou peníze, ale vem to čert – nemůžu chtít úplně všechno (a ve srovnání s Čechama na tom rozhodně nejsme špatně). Jednou větou – jsem prostě maximálně spokojený.

Teď něco k Hance. Její situace je docela zajímavá, protože na jednu stranu si teď v práci vyloženě odpočala, ale teď v pátek tam bohužel byla naposled a čeká ji tak docela nepříjemný proces hledání něčeho nového. Má celkem zajímavé dilema: jestli by radši dělala něco jako doposud (pohodička v podatelně Manchester Evening News) nebo jestli by si měla shánět nějakou práci „na úrovni“. Obojí má své výhody a nevýhody. Tak třeba práce v Best Connection byla jakoby dobrá, v anglickém prostředí a do práce chodila v lodičkách, ale vyloženě se tam trápila. To je opravdu možná lepší mít nějakou „hloupou“ práci, ale chodit domů s čistou hlavou a třeba si na večer dát kurz angličtiny, aby to tady k něčemu bylo. Já osobně bych si přál, aby se dostala do podobné situace, v jaké jsem teď já – do anglického kolektivu, který bude přátelský – ale v jejím případě to není taková sranda. Já si můžu někde v koutě potichu programovat, ale Hanka je tak nějak předurčena k práci, kde se bude angličtina potřebovat daleko víc, a to může být problém. No oba jsme dost zvědaví, jak to všechno dopadne…

Poslední věc, která stojí za zmínku, je změna spolubydlících. Kaša z Polska odjela do Londýna dělat atestace, a tak nám zhruba před 14 dny přibyly dvě nové spolubydlící – 19 leté holky z Prahy. My jsme jen o pár let starší, ale přesto je zajímavé vidět, jak úplně jiné vnímání světa mají. Potkal jsem tady už pár lidí pod 20 let a všichni měli společné to, že si Anglii docela užívali. Tyhle holky – Klára a Ráchel – přijely, nějakou práci moc neřešily a nejvíc je zajímalo, kde jsou v centru nějaké dobré kluby a jak ve svém pokojíčku zapojit kazeťák. Teď, po 14 dnech, pořád ještě nemají žádnou práci, ale Klára už se stihla ze sobotní párty vrátit v neděli ve 3 odpoledne (což mi trochu připomnělo jednu moji známou, která hned po střední odjela do Londýna dělat au-pairku a za rok se vrátila s krásným míšeným miminkem). Náš a jejich svět je prostě úplně jiný a kdyby tyhle zápisky psaly holky, určitě by byly růžové a plné nevšedních super zážitků.

Tak asi tak.