Březen

Koukám, že už je to měsíc a půl, co jsem o nás naposledy napsal něco nového. Upřímně řečeno se teď na nějaké psaní shánějí síly čím dál hůře, protože intelektuálních činností si díky práci a šachům užiju až po uši a po večerech už mě mozek přemlouvá, ať nechám blbostí a dám mu taky trochu oddych. No ale čas od času se to snese :)

Začnu pozitivně: celkově musím říct, že momentálně prožíváme asi naše nejspokojenější období v Anglii. Jsme tu teď 5 měsíců, všechny největší starosti máme za sebou a tak si pomalu začínáme hledat čas nejen na povinnosti, ale i na nějakou tu zábavu.

Zatím jednoznačně nejhezčím okamžikem byl výlet do Chesteru, což je městečko, které mohu jedině doporučit, jestli se budete někdy v této části Anglie vyskytovat. Ještě z dob římské okupace se tam dochovala řada historických budov a stavení, takže je rozhodně na co koukat.

Docela dost teď taky chodíme do kina (běžná cena je tady někde kolem 6 liber, což se dá). Zrovna minulý týden jsme to vychytali, protože jsme šli na Iluzionistu, který je skoro celý natočený v České republice. Je to takový zvláštně příjemný pocit, když člověk sedí v anglickém kině na americkém filmu a poznává místa, kde dlouhá léta žil nebo kde byl na dovolené (Český Krumlov), no prostě paráda. (Mimochodem, ještě jsme viděli filmy Babel a Notes on a Scandal – první je velmi zajímavý, zatímco druhý je spíše průměrný, nehledě na fakt obtížnou angličtinu :) ).

Co se týče společenských událostí, hned ze začátku března jsme zažili něco, co už se dost možná nikdy nebude opakovat. Martin, hlavní šéf mojí firmy, měl padesátiny a pojal je vskutku netradičně. Celá velikášská akce se konala ve válečném muzeu (nechci vědět, kolik stál nájem!) a byla to snobárna, že jsem větší nezažil. Nějaká ta kapela je asi ještě docela v normě, ale když nás obcházeli karetní kouzelníci a jeden klaun, aby nás bavili, připadal jsem si vyloženě divně. Speciálně zvláštní byl moment, když nás obsluhovaly davy různých číšníků a kitchen porterů. Říkal jsem si, že to není tak dávno, co bych byl za takovou práci vděčný, a teď tam sedím v obleku jak nějaká smetánka a nechávám se obsluhovat – asi nemusím dodávat, že jsem z toho měl pocit spíš divný než dobrý. Cestičky života jsou někdy velmi zamotané… Celkově ale musím říct, že jsem rád, že nás Martin pozval. Sice to nebylo úplně naše kafe, ale aspoň jsme ochutnali pravou anglickou kuchyni (je to hnus, velebnosti – tak napůl mi chutnal jen jeden z mnoha chodů) a vůbec, byla to zajímavá zkušenost.

O práci jsem hodně psal minule a nechci to sem pořád tahat, ale světe div se – když tam člověk tráví většinu dne, stává se z toho pro něj docela velké téma (alias „ti dospělí se baví pořád jen o práci“, říká si znuděný student Borek Bernard v létě roku 2006). Hanka je pořád dost ráda, jakou má ve srovnání s prací na recepci pohodu, ale taky už začíná pociťovat, že přepočítávání papírů není pro inženýra úplně ideální job. Myslím ale, že má ke své práci takový rozumně vyrovnaný postoj, a jelikož si uvědomuje i výhody, nebude pro ni problém tam nějakou chvíli vydržet. Rozhodně jsem moc rád, že domů nechodí psychicky zdeptaná – až zpětně si oba uvědomujeme, jaká to předtím byla hrůza.

Já finišuju webový projekt, který je pro mě velkou zkušeností (určitě o tom něco napíšu do technické části blogu), ale taky už mě trochu unavuje – ono přeci jen přemigrovat stránky 80 poboček zas taková zábava není. Už na tom dělám zhruba měsíc a půl osm hodin denně, takže se těším na nějakou změnu. Dobrou zprávou je, že ta změna bude dost příjemná – budu dělat na projektu, který balancuje někde mezi vývojem a výzkumem, takže se hodně přiučím a znovu budu mít plnou důvěru v tom, jak si to celé zařídím – důležitý je jen dobrý výsledek. O nějakém takovém zaměstnání se mi vždycky zdálo :)

Na závěr ještě pár věcí, které mě v rychlosti napadají.

Už skoro měsíc máme nové spolubydlící (mladý pár ze Slovenska), kteří nám dneska měli odcestovat, protože celý měsíc nemohli sehnat práci (ach jo, bylo mi jich líto). Rasťa naštěstí den před odletem sehnal práci, takže zůstávájí, i když teda Rasťovi pár příštích týdnů vůbec nezávidím. Dělá na stavbě od pondělí do neděle v průměru přes 8 hodin denně, což je šílené, ale snad jim to aspoň přinese dost peněz na to, aby si pak mohli dát oddech a najít si něco lepšího.

Na chvilku se tady taky zmíním o šachách – obvykle to sice nedělám, protože koho by to zajímalo, že, ale pro jednou mi to prosím odpusťte… Šachy tady pro mě sehrály naprosto klíčovou roli hned po příjezdu, protože jsem díky nim přišel k práci, ve které jsem tak spokojený. Jestliže pro mě dřív byly velkou vášní, tak z té už zůstal jenom stín, a ačkoliv si dobrou partii rád zahraju i teď, upřímně musím říct, že bych často radši lenošil doma než někde namáhal mozek (tohle platí zvlášť o víkendu – NESNÁŠÍM nedělní zápasy). Přesto pro mě mají šachy jeden speciální přínos i teď – poznávám díky nim místa a lidi, které bych jinak nepoznal. Teď v neděli (NESNÁŠÍM nedělní zápasy) jsme hráli v Burnley u jednoho pána doma, a kdybych o tuhle návštěvu přišel, do smrti bych litoval. Tak typického Angličana jsem ještě neviděl – po celém baráku totální bordel (o „pořádnosti“ Angličanů určitě napíšu do culture shocku), v koupelně se snad 30 let neutíral prach, respektive kusy zdiva, a jedinou útulnou místností byl obývák, který však stál za to – velká skleněná okna s velkými tropickými kytkami, největší šachová knihovna, jakou jsem kdy viděl, krásný krb a výhled na zahrádku s krmítky pro ptáky (pojem „bird-watching“ pro mě v ten den nabyl význam). Stručně řečeno se sice často musím přemáhat, abych na nějakou partii jel, ale dost často je to vyváženo nějakým nevšedním zážitkem. Proč to píšu? Pokud jedete do Anglie a máte nějaký zájem, určitě se zkuste zapojit do místního dění – svět Angličanů za zdmi jejich domků je pro Čecha často fascinující a já jsem moc rád, že mi tam šachy občas dovolí nakouknout.

Na závěr (který se nějak protáh, jak to tak sleduju) musím zmínit jedno vyloženě jarní téma, a to zdejší přírodu. No, asi bych měl přírodu napsat v uvozovkách, protože mám na mysli místní zabordelené parky a kusy trávy mezi dálnicemi, ale právě tyhle zbytky zeleně jsou teď na jaře tak nějak zvláštně krásné, protože na nich neuspořádaně rostou žluté narcisy. Ano, narcisy. Je jich tady po Manchesteru všude plno, a ačkoliv si na kytky v žádném případě nepotrpím (Hanka by mohla povídat…), tohle mi při každodenní hodinové cestě do práce zvedá náladu. Když svítí sluníčko a fouká vítr, což je tady teď převažující počasí, je anglické jaro nesmírně krásné.

No a to už by pro dnešek vážně stačilo. Mimochodem, všimli jste si, že dnešní zápisek začíná i končí pozitivně? To není špatné, to není špatné…